Trochu jiné MČR

Chtěla bych dnes napsat něco o mém trenérovi neboli o mém tátovi. A to nejen jako jeho svěřenkyně, ale i jako jeho dcera.

V podstatě od začátku sezony se připravoval na svůj nejdůležitější turnaj, což je mistrovství ČR, které se konalo tento víkend. Věřila jsem v něj od začátku, věděla jsem, že to dokáže a on to věděl taky, byl odhodlaný si z toho turnaje něco přivést a nejen dobrý pocit ze hry, ale i něco víc.
Ve středu před mistrovstvím mi řekl, s nadějí v očích, že má docela hratelný los a že by se to dalo, ale já jsem se radši držela dál, aby se nic nezakřiklo. Stejně jsem byla ráda za to, že tam ta šance je.
Ve čtvrtek odjížděl. Když jsme se loučili, popřála jsem mu štěstí a řekla mu, ať to vyhraje. On mi zas slíbil, že mi přiveze medaili. Od té doby jsem držela palce a v duchu fandila.

A konečně - v sobotu mi přišla zpráva, že postoupil do semifinále mixu a to znamenalo, že je placka doma. Začala jsem skákat radostí, byl to skvělý pocit.
Bohužel po nějaké době následoval telefonát, že o titul už hrát nebude, ale i tak, je to velký úspěch.

Díky tomu jsem si více uvědomila, a někteří lidé by si to mohli také uvědomit, že ten badminton hrát opravdu umí, zvlášť když už je to jeho třetí medaile z mistrovství.
Těmihle výsledky se z něj stává nejen lepší hráč, ale i trenér a to, že k němu teď bude více lidí vzhlížet jako ke vzoru.

Například já. Tati, jsi můj vzor. A jsem na tebe hrdá.  

autor: Jovča